Jak to, že o něm tak málo ví?

Nevšímal si ho dost? Nebo prostě už nebylo co se o něm dovědět?
Martin Beck si mnul čelo a prohlížel si, co Kollberg rozložil po stole.
Stenström měl určitý sklon k pedanterii, který se projevoval třeba tím, jak neustále sledoval, jestli mu jdou hodinky na vteřinu přesně, nebo i tím, jak si na stole udržoval úzkostlivý pořádek.
Byly tu samé papíry. Kopie hlášení, poznámky, zápisy ze soudních procesů, rozmnožené instrukce a separáty zákoníku, všechno úhledně roztříděno a srovnáno.
Jediné, co působilo trochu osobně, byla krabička zápalek a nenačatý balíček žvýkaček. Stenström byl nekuřák a nežvýkal zrovna často, takže to tu měl zřejmě spíš proto, aby měl co nabídnout lidem, kteří přišli vypovídat nebo si jen tak pohovořit.
Kollberg si hluboce vzdychl a řekl:
"Kdybych byl v tom autobuse seděl já, tak jste teď se Stenströmem prohledávali můj stůl. To byste se zapotili! A ne jako my teď!
A možná že byste našli věci, které by mi nebyly zrovna ke cti."
Martin Beck si dovedl představit, jak to asi v Kollbergově psacím stole vypadá, ale pomlčel o tom.
"Tohle ničí památce neublíží," dodal ještě Kollberg. Mlčky, rychle a s velkou rutinou prohlédli všechny papíry. Nebylo tam nic, co by sebemíň vybočovalo z běžných souvislostí. Veškeré poznámky a dokumenty měly přirozenou souvislost s případy, na jejichž vyšetřování se Stenström podílel a o nichž se vědělo.
Nakonec zbývala jediná věc. Hnědá obálka čtvrtkového formátu.
Byla zapečetěná a dosti silná.
"Co to může být?" podivil se Kollberg.
"Otevři ji a podívej se."